Autor: Pandorita

Alternativní scéna s Jordim a Pandorou z 50. dílu, když by si pro ně nepřijel Franklin.

###

Jordiho kolegové, Nestor a Wilfredo, našli jeho a Pandoru v penzionu v Macutu. Jordimu ihned nasadili pouta. Wilfredo ho měl odvézt na stanici, Nestor mezitím Pandoru domů. Ta se ale snažila je přesvědčit, že k žádnému zločinu nedošlo. „Ne, ne, nesmíte ho odvézt. On nikoho neunesl. Jsem tady z vlastní vůle, on nespáchal zločin. Za tím vším je jedna lhářka, která nám chce všemožně ublížit. Je to Olimpie Mercouri!“
„Ale to my dva rozhodnout nemůžeme, slečno, takže…“ odvětil jí Wilfredo a natáhl po ní ruku.
Pandora se ještě pevněji chytila Jordiho a ucukla. „Já nikam nepůjdu! Musíte mě odvézt s ním a zavřít za mříže!“ vykřikla vyděšeně.
„Slečno, ale my máme rozkaz …“
„Mě vaše rozkazy nezajímají! Buď mě odvezete s Jordim anebo vám tu předvedu takovou scénu, jakou jste ještě nezažili!“ nenávistně na ně hleděla.
Nestor a Wilfredo se na sebe podívali a poodstoupili trochu stranou, aby se domluvili, co udělají.
„Jordi, já už se od tebe nehnu ani na krok! Nechci být bez tebe, už nikdy!“ tvářila se zoufale. Bála se, že budou přece jen rozděleni.
„Neboj, jahůdečko, slíbil jsem ti, že už budu pořád s tebou! Všechno spolu zvládneme, uklidni se!“ pousmál se.
Pandora mu úsměv opětovala a pohladila ho po tváři.
„Dobře, vezmeme vás na stanici teda oba dva,“ prohlásil Nestor.
„Komisař Pantoja už si to tam s vámi vyřídí,“ dodal Wilfredo. „Tak jdeme!“
Pandora a Jordi se na sebe s úlevou podívali. První problém překonali.

Pantoja byl u sebe v kanceláři a mluvil s někým rozčíleně po telefonu. Naštvaně práskl sluchátkem ve chvíli, kdy do kanceláře vešel Nestor. „Komisaři, přivezli jsme Jordiho!“ Jen co to dořekl, objevil se za ním i Wilfredo a Jordi s Pandorou. Ta se Jordiho stále držela. Nepustila ho ani na vteřinu.
„A co tady dělá ta dívka?“ nechápal Pantoja.
„Chtěla jet s Jordim, komisaři. Domů se odmítla vrátit,“ vysvětlil Wilfredo.
Pantoja naštvaně zavrtěl hlavou. „Dobře, běžte po své práci,“ poručil oběma policistům, kteří odešli. Poté se zamračil na Jordiho. „Hochu, můžeš mi vysvětlit, co to prosím tě vyvádíš?“
„Já, komisaři? Vůbec nic. Vůbec nic jsem neudělal!“
„Ne, tak proč tě Olimpie Villanueová obvinila z únosu své dcery?“
„Protože mě ta ženská nesnáší. Nechce, abych byl tady se svojí princezničkou. To proto mě obvinila z únosu. Ale Pandora šla se mnou dobrovolně. Kdyby ne, tak by asi těžko se mnou byla teď tady, ale spíš by se vrátila domů.“
„Je to pravda, pane!“ vložila se do toho i Pandora. „Já a Jordi se máme rádi, ale moje matka nechce, abychom byli spolu. Tady k žádnému únosu nedošlo, takže byste měli Jordiho okamžitě pustit.“
„To bohužel nemůžu, slečno, dokud vaše matka nestáhne obvinění!“
„To není pravda!“ nenechala se odbýt. „Podle zákona této země…“ na chvíli se zarazila a poté vážně řekla: „Tak dobře! Ano, máte pravdu. Jordi mě unesl!“
„Jahůdko?“ vyděšeně se na ni Jordi podíval.
„Neboj se, Jordi,“ pousmála se na něj a pak se znovu vážně zahleděla na Pantoju. „Obvinit Jordiho z únosu můžu jen já jako oběť. A já Jordiho obvinit nehodlám, takže nemáte právo ho tady držet. Sepište o tom protokol, já vám to tady podepíšu a můžeme jít. A konečně mu sundejte ty pouta!“ rozčílila se.
Pantoja neměl na výběr, protože Pandora měla ve všem pravdu. Jordi na ni šťastně hleděl, jak za něj bojuje. Pantoja si povzdychl a Jordimu šel sundat pouta. „Hochu, ty máš víc štěstí, než rozumu!“
„Ano, komisaři, tohle je moje štěstí!“ zamilovaně se zadíval na Pandoru a jakmile měl volné ruce, padli si do náruče.
„Takže, Jordi, ty můžeš jít a slečna tady počká na svoje rodiče.“
„Cože?“ zvolali oba nechápavě.
„Jedna věc je, že jsi nebyl obviněn z únosu, ale druhá je ta, že Villanueovi chtějí svou dceru zpátky doma. Musím jim zavolat a informovat je, že je tady.“
„Ne, pane, prosím vás, nedělejte to. Já se nechci vrátit domů!“ zvolala Pandora vyděšeně a k Jordimu se ještě pevněji přitiskla.
„Je to má povinnost, je mi líto. Půjdu jim zavolat, vy počkejte tady,“ podíval se na Pandoru, která neměla daleko k slzám. „Jordi, ty můžeš jít.“
„Jít? Bez své holubičky? Nikam nejdu!“ zvolal rázně a i on Pandoru ještě pevněji sevřel ve svém náručí.
Pantoja jen vyvrátil oči v sloup a odešel.
„Jordi, co budeme dělat? Nechci se vrátit domů! Chci být s tebou!“ rozplakala se Pandora.
„Klid, miláčku! Jak jsem ti slíbil, nikdo nás dva nerozdělí! Ať se děje, co se děje!“ Něžně se políbili a silně objímali.

Pandora a Jordi stále čekali u Pantojy v kanceláři. Pandora se celá třásla strachy z představy, že se ve dveřích za chvíli objeví Olimpia a s Jordim je rozdělí. Jordi ji konejšil ve svém náručí a snažil se ji uklidnit. I on měl ale strach, že by mohl o Pandoru přijít.
„Jordi, lásko, miluju tě! Nikdy se tě nevzdám!“ zavzlykala.
„Já tebe taky ne, třešinko moje! Nikdy!“ políbil ji na čelo.
„Odstup od mojí dcery, ty nuzáku!“ rozkřikla se Olimpia, když se objevila ve dveřích spolu s Roquem.
Jordi se ochranářsky postavil před Pandoru a ta se ho chytla za paži. Vyděšeně hleděla na Olimpii. „Olimpie, nech mě konečně na pokoji! Přísahám ti, že se ti už nikdy nepřipletu do cesty, jen mě nech žít v klidu s Jordim, prosím tě!“ zoufale plakala.
„Zbláznila ses, ty huso?!“ okřikla ji. „Nikdy ti nedovolím špinit příjmení Villanuevů válením se s tímhle nýmandem!“ vrhla na Jordiho vražedný pohled. „A jestli ty se ještě jednou přiblížíš k mojí dceři, tak budeš litovat dne, kdy ses narodil!“
„Vaše výhružky na mě neplatí, paní! Já budu za Pandoru bojovat i dál! Nikdy ji neopustím!“
„Tak dost, tohle už dál poslouchat nebudu! Roque, chyť Pandoru a jdeme!“
Roque se pokusil Pandory dotknout, ale Jordi ho prudce odstrčil. „Sáhni na ni a zabiju tě!“ zakřičel s hlubokou nenávistí v očích.
Mezitím Olimpia využila momentu, kdy se Pandora Jordiho pustila a chytila ji sama. „Jdeme!“
„Ne, Olimpie, pusť mě!“ přetahovala se s ní. Jordi se mezi ně vložil a odtrhl je. Olimpii chytil za ruce a zatřásl s ní. „Paní, já jsem se vždy k ženám choval s respektem, ale jestli nepřestanete Pandoře ubližovat, tak budu muset udělat výjimku!“
„Dej ze mě ty špinavý pracky pryč, ty nuzáku!“ zvolala znechuceně.
„Pusťte moji ženu!“ rozkřikl se Juan Angel, který se tam zničehonic objevil.
Jordi Olimpii pustil a ta hned rozehrála před Juanem Angelem trpitelskou scénu. „Ach, Juane Angeli, ještě že jsi přišel. Ten ničema mi nechce Pandoru vydat. Vyhrožuje mi, že mě zabije!“ rozplakala se.
„Tatínku, neposlouchej ji, to není pravda!“ řekla mu Pandora, která znovu stála za Jordim a držela se ho.
Jenže Juan Angel si už od toho domnělého únosu myslel o Jordim své. Nenávistně se na něj zahleděl, přistoupil k němu a dal mu pěstí.
„Ne, tati, co jsi to udělal?!“ vykřikla Pandora. Ale už neměla možnost se k Jordimu přiblížit. Juan Angel ji chytil a postrčil ji Roquemu, aby ji držel. „Ne, pusť mě, ty mizero!“ křičela Pandora hystericky.
Jordi jí chtěl jít napomoct, ale Juan Angel mu vrazil další.
„Ne, tati, nech ho být! Pusťte mě!“ křičela Pandora.
V tom do místnosti vběhl Pantoja se dvěma policisty, kteří křik slyšeli. „Co se tu děje?“
„Zavřete toho zločince do vězení! Nechápu, proč už tam dávno není! Právě napadl moji ženu a naší dceři bránil v odchodu!“ rozčiloval se Juan Angel.
„Ne, komisaři, to není pravda!“ bránil se Jordi.
Na Pantoju toho už bylo moc. Naštvaně zvolal a policistům poručil: „Zavřete ho! Ať se mu v cele trochu zchladí ten jeho temperament!“
Policisté se na Jordiho vrhli a táhli ho pryč z kanceláře.
„Ne, Jordi, prosím, ne! Pusťte ho, nechte ho být!“ volala Pandora zoufale, zatímco se snažila dostat z Roqueho sevření. „Neboj se, princezno, já se pro tebe vrátím! Přísahám, lásko moje!“ slyšela Pandora už jen jeho vzdalující hlas.
„Doufám, že toho člověka jen tak brzy nepustíte!“ zatvářil se Juan Angel nenávistně. Olimpia s Roquem se na sebe vítězně usmáli. Pandora byla zoufalstvím celá bez sebe.

Olimpia, Juan Angel a Roque se vrátili domů spolu s Pandorou, která po celou cestu ani na chvíli nepřestala křičet a prosit je, aby ji pustili za Jordim.
„Pusť mě, tati!“ vymanila se z jeho sevření a na všechny tři se uprostřed haly nenávistně zadívala. „Nenávidím vás! Všechny vás nenávidím!“
„Prosím tě, holčičko, uklidni se! Udělá se ti špatně!“ řekl jí Juan Angel ustaraně a pokusil se jí dotknout. Nedovolila mu to. „Mně už je špatně!“ rozkřikla se hystericky. „Je mi špatně z vás všech! Ubližujete mi! Nechcete, abych byla se svou láskou!“ zoufale plakala.
„Roque, zavolej doktorovi. Ať se na ni podívá a ideálně ať jí píchne nějakou injekci na uklidnění, ať je od té hysterky na chvíli pokoj,“ zvolala Olimpia otráveně.
„Ne, já nepotřebuju žádnou injekci na uklidnění. Už vám nedovolím, abyste do mě píchali další svinstvo. Já nejsem blázen!“
„Co se to tady děje?“ vrátil se domů Orestes.
„Oreste!“ padla mu Pandora do náruče. „Prosím tě, řekni jim něco! Řekni jim, ať mě pustí za Jordim, já ho potřebuju!“ zoufale mu plakala v náručí.
„Vysvětlí mi někdo, co se stalo?“ dožadoval se Orestes od všech přítomných.

Jordi chodil nervózně po cele sem a tam. Měl strach, aby Olimpia Pandoře neublížila. „Jestli ta ženská mojí holčičce něco provede, tak ji zabiju!“ zvolal nenávistně.
„Jordi, tyhle slova bys právě tady na tom místě vůbec neměl vyslovovat!“ přistoupil k cele Franklin.
„Frankline, brácho, musíš mě odsud dostat! Musím se vrátit pro Pandoru!“
„Zbláznil ses? Podívej, kde seš! Vrátíš se pro Pandoru a budeš tady za chvíli zpátky!“
„To je mi jedno, ale já musím svoji holubičku dostat od té proklaté ženské, která si říká její matka! Nemůžu ji nechat samotnou!“
„Jordi, vzpamatuj se. Přiděláváš si jen samé problémy! Olimpie Villanuevová nikdy nedovolí, aby si byl s její dcerou. Měl bys na Pandoru zapomenout!“
„Tak to nikdy, kamaráde! Pandora je žena mého života! Mám ji už navždy vrytou tady v mém srdci!“ poklepal si na hruď a zamilovaně vzdychl. „A udělám všechno proto, aby jí už nikdy nikdo neublížil!“

„Ten chlap, co unesl Pandoru na stanici napadl i Olimpii,“ začal Juan Angel vysvětlovat, „tak ho pak konečně zavřeli. A Pandora je z toho únosu celá otřesená, nedokážeme ji vůbec uklidnit. Kdo ví, co jí ten člověk udělal!“ dodal nenávistně.
„Jordi mi nic neudělal! Miluje mě!“ rozkřikla se Pandora na něj. „Oreste, prosím tě, zavez mě za ním! Já už bez něj nedokážu žít, prosím tě!“ žádala ho se slzami v očích.
„Ty už toho blbýho policajta neuvidíš, smiř se s tím!“ obořila se na ni Olimpia. „Navíc ta jeho láska k tobě není stejně nic jiného než zástěrka, aby se dostal k našim penězům. Nebo si myslíš, že by se mohl někdo zamilovat do takového blázna jako seš ty?“
„Dost, mami, takhle s ní mluvit nebudeš!“ okřikl ji Orestes. „Všichni byste se měli stydět za to, jak Pandoře ubližujete! Ale já se k vám rozhodně přidávat nebudu. Pojď, Pandoro, vezmu tě za Jordim!“ pousmál se na ni a Pandora se celá rozzářila.
„Oreste, to přeci nemůžeš! Vždyť ten chlap …“ nechápavě kroutil Juan Angel hlavou. Orestes ho ale nenechal domluvit. „Tati, musíš si to přiznat a smířit se s tím. Pandora je poprvé v životě zamilovaná. Má teď kromě tebe, mě a Aquila dalšího mužského ochránce. A on je ten, s kým chce být!“ zvolal vážně.
Pandora se na něj vděčně usmívala.
„Oreste, zakazuju ti, abys ji za tím policajtem vozil!“ rozčilovala se Olimpia.
Orestes se na ni jen zamračil a spolu s Pandorou vyšel ven.

Jordi seděl v cele na palandě, hlavu zabořenou v dlaních.
„Tak pojď, Jordi!“ oslovil ho Franklin, když otvíral celu.
„Co? Frankline, můžu odejít?“ překvapeně vstal.
„Pantoja tě tu nemá za co držet. Chtěl jen, abys trochu vychladl. Jenže na to by nestačila žádná doba, co?“
„Ne, Frankline, protože hořím láskou k mé jahůdečce! A nenechám se o ni nikým připravit!“
Franklin s úsměvem pokroutil hlavou. „Tak za ní běž, ty Romeo! Běž za svojí Julií! Ale prosím tě, už žádné únosy. Musíte to vyřešit jinak!“
„Děkuju, brácho!“ Jordi ho objal a rychle odběhl pryč.

Jordi vyběhl ze stanice. Chtěl se ihned vydat za Pandorou. Šel k policejnímu autu, když z dálky uslyšel ten nejkrásnější hlas. „Jordi, miláčku!“
Ohlédl se a viděl, že z auta, které řídil Orestes, vystupuje Pandora. Hned se k ní rozeběhl a ona k němu. Padli si do náruče a začali se líbat. Když polibek ukončili, šťastně se usmáli. „Třešinko, jsi v pořádku? Neudělala ti tvoje matka nic?“ ustaraně se díval na její obličej.
„Ne, jsem v pořádku! Ale strašně jsem se bála, že už tě neuvidím!“ zavzlykala. „Naštěstí mi Orestes pomohl a dovezl mě za tebou!“ V tom k nim Orestes přišel. „Děkuju ti, Oreste!“ vděčně se Jordi usmál.
„Jen doufám, že nezklameš důvěru, kterou do tebe vkládám. A Pandoře neublížíš!“
„Toho se nemusíš bát, Oreste! Miluju Pandoru celým svým srdcem a to poslední, co bych chtěl, by bylo ublížit jí. Naopak budu dělat všechno proto, aby už po zbytek svého života byla jen a jen šťastná!“
Pandora na něj zamilovaně hleděla.
„To jsem chtěl slyšet,“ pousmál se Orestes. „No už vás nebudu rušit, vy hrdličky!“ dodal a vrátil se k autu.
Pandora a Jordi se na sebe šťastně usmáli, vzájemně si vyznali lásku a dlouze a něžně se políbili.

Zpět do sekce FanFiction